Následující ukázka týkající se určování v terénu poměrně snadno zaměnitelných druhů – sýkory babky (Poecile palustris) a sýkory lužní (P. montanus) – pochází z českého překladu publikace The Helm Guide to Bird Identification autorů Keitha Vinicomba, Alana Harrise a Laurel Tuckerové, vydané v roce . Rozlišování některých blízce příbuzných druhů pěvců je mnohdy velmi obtížné i pokud ptáky máme možnost držet v ruce, např. Rozlišení dvojic blízce příbuzných druhů našich ptáků je noční můrou nejen pro začínající ornitology, občas „zamotá hlavu“ i zkušenějším. V určovacích příručkách je většinou uváděno šest hlavních rozlišovacích znaků obou druhů – barva a lesk . Sýkora lužní se hodně podobá sýkoře babce. Však se jí také dříve říkalo babka lužní. Na rozdíl od sýkory babky má sýkora lužní matně černou nelesklou čepičku , která po zadní straně krku přechází téměř na hřbet.
Také černá skvrna na bradě má větší rozsah. V křídle je více či méně nápadné světlé . Je velká asi jako vrabec a stejně jako ostatní sýkory je i sýkora babka. Z fyzických znaků se pak jedná zejména o světlé pole v křídlech, které sýkora babka postrádá, lesklejší čepičku a menší černou skvrnu pod zobákem - žádný z těchto znaků však nelze považovat za zcela . U sýkory lužní takový okraj chybí a zobák je tak jednolitě černý. Následně byla platnost znaku ověřena také v ČR, kde se tímto způsobem podařilo z celkem . Hlava je po stranách téměř bílá s černou čepičkou a černým podbradkem. Nejdůležitějším znakem v opeření je nepřítomnost zřetelného světlého pole na loketních letkách u složeného křídla babky.
Nejlépe se ale rozeznají podle hlasu. Na bradě se pak vyskytuje větší skvrna a na křídlech jsou světlejší pole. Bílé líce jsou vzadu zřetelně ohraničené. Toto jsou jen detaily, ale hlavním rozlišovacím znakem je hlas.
V březnu obsazuje párek sýkor svůj okrsek a vyhledává dutiny ve stromech. Samička většinou sama vytesává ve zteřelých ještě stojících kmenech hnízdní dutinu nebo čistí dutinu už hotovou. Přináší jen málo nebo nepřináší vůbec hnízdní materiál a sedí . Sýkorka s typickou černou čepičkou na hlavě má ráda lužní a vlhčí listnaté lesy. Pobývá ale také v ovocných sadech a při okrajích polí, především ve vyšších nadmořských výškách. Po celý rok žije v párech, které se v zimě jen někdy přidávají do menších zimních hejn.
Světle hnědá sýkora s bílými lícemi a černou čepičkou. Parus montanus LED–PRO Znaky: 12–cm. Typickáječernáskvrna na bradě,kterou má oproti sýkoře babce mnohem širší a spíše neohraničenou.
ROZLIŠOVÁNÍ SÝKORY LUŽNÍ A SÝKORY BABKY. Jsou to sýkora koňadra, modřinka, uhelníček, parukářka, babka a sýkora lužní. Obvykle jsou všechny tyto druhy řazeny do rodu Parus. Někdy, méně často, se objevuje jiné řazení. Babka a sýkora lužní jsou řazeny do rodu Poecile.
Naše ornitologické tabulky i názvosloví používají rod Parus. Atlas migrace ptáků používá rod . Jinak tato debata:-) lužka či babka z fotky to je jak vejce a slepice:-) zhruba stejně stará otázka a taky není jistá odpověď (resp. i na zahraničních forech se to objevuje pořád a ne vždy se odpovědi sejdou:-) Můj hlas má lužní:-) (ale jakej byl její skutečnej hlas to nevím :-).
No comments:
Post a Comment
Note: only a member of this blog may post a comment.